Povídky a knižní pokusy

V plánu psát

15. prosince 2015 v 23:05 | AriaMagpie
Měla jsem v plánu psát. Teď koukám na toho věčného spisovatelského nepřítele ve formě vertikální blikající čárky, nazývaném kurzor. Mám v hlavě začátek. Spousty začátků. Těch bez konců. Životy jsou takové příběhy bez konců. Je fajn, když životy konce nemají. Tedy alespoň já doufám, že konce nemají, věřím na reinkarnaci, ať si každý říká, co chce. Jenže by bylo fajn, kdyby všechny příběhy konce měly. Nebo ne. Nejlepší příběhy jsou ty bez konce. Možná proto, že nám tolik připomínají život. Anebo je to ještě jinak. Ty příběhy bez konců jsou ve skutečnosti oblíbené ze všeho nejmíň, ba dokonce se dá říct, nenáviděné, právě z tohoto důvodu.

Snažila jsem se psát. Jako Gaiman, nebo jiní. Ty jiné já neznám. Nebo jsem nečetla překlady. Ale překlady Gaimanových knih - ach, ty já velice ráda. Jsou kouzelné, jako jeho světy.

Chtěla jsem psát. Mělo to být fantasy. Zase. Mám v hlavě začátky. Chybí mi konce. Je moc příjemné, když dočtete příběh s koncem. Je velmi rozčilující, když konec nemá. Nikdy se mi nepodaří nic dokončit. V polovině mi dojde "šťáva". Takže asi nemá cenu psát poloviny. Má vůbec cenu psát začátky? Když nemají konec? Možná konec mých příběhů vlastní někdo jiný. A možná, že on má zase v hlavě jen konce. Spousty konců. A možná je také někdo, kdo má jen prostředky. Hodně a hodně prostředků a nemá začátky a ani konce.

Chtěla jsem psát o chlapci s plavými vlnitými vlasy. Takovými těmi špinavými blond. Zmínit se jak se vyčerpaně podpírá zdí jedné špinavé uličky a hrubý kámen mu rozdírá zablácené dlaně. Jak je vzduch prosycen vlhkostí, jeho strachem a náhlými návaly adrenalinu a o krůpějích potu stékajících po hrudníku. O mrazivě chladném kovu vrhacího nože, který křečovitě svíral v dlani.

Číhal na někoho? Nebo se snad před někým skrýval? O tom, jak před ním byly dokořán otevřené dveře. Ne takové ty, které vás zvou dál, spíše takové ty temné - zející do prostoru jako chřtán, který co jednou pohltí, už nevydá. A jak se rozhodoval jestli půjde dovnitř, aby se schoval nebo něco-někoho našel, a nebo jestli ne.

Jak těžce polkl a se zavřenýma očima vkročil do tmy.

Ale nenapíšu o tom.

Pohádka před usnutím. Princeznin apetit. Pohodka pro ...?

19. ledna 2011 v 11:07 | Aria
V matematice se rusalky zase nudily a tak začaly vymýšlet pohádky :-)

Oči ve tmě

17. listopadu 2010 v 10:23 | Aria
Minipovídka,kterou jsem napsala,když jsem byla bez počítače. Chtěla jsem zkusit psát trošku jiným stylem. Respektive,zkusit to. Asi si řeknete,že je to strohé,ale účelem bylo,abych neřekla více než je nutné a mohla vás nechat vcucnout se do děje a "prožít" příběh na vlastní kůži. Taky přítomný (popř. budoucí) čas je experiment. Snad se bude líbit. Než začnete kritizovat,zamyslete se nad tím,jestli jste opravdu po prvním odstavci nebyli v lese,nešla vám od úst pára a neslyšeli jste cinknutí prstýnku o zem. :)

Píseň pohřebiště času

16. února 2010 v 20:53 | Aria
Znáte ten opuštěný dům na předměstí na jehož pozemek se nikdo až na pár dobrodruhů neodváží vstoupit? Kde je vlastně hranice mezi odvahou a šílenstvím to nikdo neví. Přemýšleli jste ovšem někdy nad tím jak dopadli ti co tam vešli a co viděli?

Samota

4. února 2009 v 20:16 | Aria
Přidávám jednu svoji kraťoučkou povídku..tak snad se bude líbit :))

Soumrak se blíží a všichni lidé se spěšně vracejí do bezpečí svých domovů…všichni až na jednoho-dívku která nikdy nepoznala místo,kterému se říká domov,a která nemá nikoho komu by na ní záleželo….je úplne sama v tomhle krutém a velkém světě… .
 
 

Reklama