Brána mrtvých - část pátá

22. června 2009 v 15:11 | Aria |  Brána mrtvých
"Omlouvám se,pane,nepřísluší mi pochybovat o vašem rozhodnutí," zakňučel přidušeně Adrien. "Myslím,že jsi zapoměl na naše pravidla pohostinství," ozval se z temnoty někde za mými zády vroucný,klidný,ale zároveň hlas prosycený temnotou.



Chtěla jsem se otočit po původci Adrienova utrpení,ale jaksi mi nebylo dáno. Stála jsem opět jako přimražená a neschopna pochybu. Kdosi ke mně přistoupil a přejel mi něčím ledovým po krku. V těsné blízkosti mého ucha se nejdřív ozval slastný povzdech a posléze nespokojené zakňučení. Ucukl a já si uvědomila,že to studené,byly jeho ruce. Pán tohoto sídla.

Adrien se mezitím vyškrábal na nohy a oprášil si dokonale padnoucí uniformu. "Bezpečností opatření..." zašvelelil omluvně,ale stále nepatřičně sebevědomě. Až teď jsem si uvědomila,jak zní jeho hlas v téhle hale-jako zlá bouře,která se blíží. Oba jsme na něj pitomě
zírali,tedy aspoň já jsem si tak připadala.

***

Strávila jsem v sídle dlouhý čas,ale ať jsem se snažila sebevíc,nemohla jsem zjistit jak vlastně dlouho. I když jsem se zeptala Adriena,který se ke mně mně po vší té době začal chovat i docela slušně a trávil se mnou svůj volný čas,stejně mi nebyl schopný odpovědět. Nebyl schopen,nebo nechtěl být. Mohly to být týdny,ale stejně tak měsíce a roky a ve mně den za dnem stále silněji hlodala vize,že se přirozený tok času,tomuhle místu vyhýbá. Když už je řeč o vyhýbání..je to už řádná doba,co se tu lord obejvil naposledy,tedy aspoň co jsem ho viděla já. I když se jeho vrchní správce choval o něco přijatelněji,stále si udržoval jistý mírně nepříjemný odstup. Kožený řemínek mi také nedovolil sundat. Ačkoliv jsem o pohybu lorda neměla a ni tušení,každý den se v mých šatnících zaskvěly nové krásné šaty a ve váze na nočním stolku byly vždy čestvé růže - rudé jako oči přízraku z mých nočních můr.

***

Můj vzdor již po čase téměř vyprchal. musela jsem uznat,že jsem si na život v přepychu docela zvykla. Posléze se mi ale začal vyhýbat už i Adrien. Neměla jsem potuchy proč. Cítila jsem se osamělá a v mé hlavě stále dokola tančila temná myšlenka jako můry kolem petrolejové lampy,jejíž světlo mi bylo mimochodem v pustých bezesných nocích jedinou útěchou. Většinou se mi sny vyhýbaly obloukem,ale tuto noc...

Spala jsem ve své posteli a kolem sebe viděla tváře. Viděla jsem světlo a ačkoliv jsem nedokázala rozlišit podrobnosti,poznala jsem v jedné z obličejů bez výrazu svoji matku,a pak i další z příbuzných. Všichni se usmívali a říkali jak jsem hezké děvče. Mysleli si,že jsem usnula,a tak odešli a tiše za sebou zavřeli dveře do pokoje. Jenže já nespala. Všechno okolo jsem vnímala naprosto ostře. Pak se mi mihl řed očima temný stín a ucítila jsem palčivou bolest na krku,která prostupovala celým tělem...Poslední co jsem slyšela byl dětský pláč..můj.

Otevřela jsem prudce oči a zalapala po dechu. Byla ještě hluboká noc. Jak bylo mým zvykem,chtěla jsem se posadit,ale něco studeného mi dopadlo na rameno a donutilo mně si lehnout. Zachvěla jsem se pod tím chladem a to chladné ucuklo. Už jsem věděla,čí ty ledové ruce jsou. " Omlouvám se,lady,nechtěl jsem vás vzbudit," pronesl tiše a v jeho hlase byly slyšet nevyřčené obavy,které jsem nechápala. Chtěla jsem si ho prohlédnout a pokusila jsem se znovu vstát. Nepodařilo se mi to. Nahnul se nade mně,aby mi v tom zabránil. Ve světle lampy se zmateně zaleskly jeho nadpozemsky krásné zelené oči.

***

Velmi neklidná noc. Mumlala jsem si pro sebe,když jsem si ráno třela rozbolavělý krk. To jsem připisovala mé noční aktivitě,jistě jsem moc v klidu nebyla,když jsem měla takový sen. No jo,sen...nějak jsem si ho nedokázala plně vybavit. Kromě té bolesti krku se zdálo být všechno v naprostém pořádku. Můj mozek se po delší přestávce znovu rozhodl pracovat a červík pochybností o mých mimořádně nespolečenských hostitelích se zase začal ozývat.
Snažila jsem na to nemyslet,jenže před očima se mi stále zjevoval temný stín s karmínově rudýma očima,které chtěly vidět jen jediné,mou smrt...

,,Asi jsem znovu usnula," povzdechla jsem si,když mně probrala kniha,která mi vypadla z rukou. Když se ocitla na zemi,vydala tlumené žuchnutí,které se rozlezlo po blískavě hladké podlaze salonku jako had,kterého nepřítel vyrušil z odpočinku. Ne,samozřejmě přeháním. Tyhle prostory už na mou psychiku zdá se mají hodně zvláštní vliv. Tiše jsem vstala z houpacího křesla,ale podlaha i tak zaprotestovala hlasitým zaskřípáním. Právě jsem se chystala odejít,když se za jedním z regálů s knihami,které byly kolem dokola a dokonale zakrývaly všechny 4 zdi,ozval tichý šelest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ginger Ginger | Web | 22. června 2009 v 20:56 | Reagovat

zajímavé,ale chtělo by to možná trošililililinku hloubky  ;-)
jinak se to čte dobře  :-) jen tak dál

2 Aria Aria | 25. června 2009 v 16:53 | Reagovat

[1]: Nj...prostě píšeš líp :)

3 Ginger Ginger | Web | 25. června 2009 v 18:55 | Reagovat

[2]:  děláš jako bych psala při nejmenším novely..... :D zas tak dobře na tom nejsem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama